Návrat na hlavní stranu
5.1.2 Monodiální princip v církevní hudbě a zavedení generálbasu
Lodovico Grossi da Viadana (1564-1627) - Sto duchovních koncertů (1602) - princip monodie poprvé v církevní hudbě.Generálbas (basso continuo) vzniká s monodií. Part basového continua opatřován číslicemi, které udávaly intervaly počítané od basového základu. Poprvé Adrian Banchieri /k/: Concerti eccolesiatici (1595)
5.1.3 Rané baroko v Itálii
Nové pronikání prvků polymelodické hudby do melodicko-harmonického stylu, avšak na základě harmonických zásad - vznik typické barokní polyfonie se schopností vyjádřit bohatou škálu afektů, okázalou nádheru a architektonickou velkolepost.
5.1.3.1 Claudio Monteverdi
* 1567 Cremona, + 1643 Benátky
I. R.1590 zpěvákem a houslistou, později kapelníkem a skladatelem vévodského dvora v Mantově (Orfeo). Od r.1613 kapelníkem dómu sv. Marka v Benátkách.
II. Polyfonní vedení hlasů, afekty (snaha vystihnout všechna citová hnutí vyplývajících z textů), nepoměrně bohatší melodické cítění (vzhledem k prvním monodistům), chromatické postupy, příkré disonance (ne samoúčelné), jedinečná stavebná stránka a formální účelnost.
III. Madrigaly - od tradiční polyfonní věty pozdně renesančního charakteru až k doprovodné monodii: dovršení rozkladu renesanční polyfonie založené na rovnoprávnosti hlasů - preference sopránu a basu. Celkem 8 knih madrigalů.
1.až 4.kniha: tradiční technika, ale svobodnější vedení hlasů než v renesanci (Stogava noc le stelle)
5.kniha: odrtud již krastalizace jeho mluvy
6.kniha: mimo jiné Nářek Ariadny - madrigalové zpracování torza opery Ariadna (slavná I.část Lasciate /š/ mi morire)
7.kniha: Concerto - přechod k doprovázeným monodiím, kantátám, triím ad.
8.kniha: Madrigaly válečné a milostné (Madrigaly guerrieri e amorosi) - vrcholné dílo. Zde uplatnění tzv. stile concitato /k,č/ (= vzrušení) - např. význam rychlého parlanda = vzrušený stav lidského nitra (válečný útok)
Opery - Monteverdi = první reformátor opery - rovnováha sil dramatu a hudby
Orfeo (poprvé r.1607) - dokonalé vyřešení výrazových problémů, výrazné odlišení stylů recitativo a narrativo - vznik skutečné árie a recitativů v dnešním slova smyslu, třídílná árie (ABA, "da capo"), madrigalový charakter sborů, samostatné orchestrální vstupy (úvodní tovvata, mezihry - ritornely) s propracovanými party pro 36 hráčů (instrumentace volná)
Korunovace Poppey (1462) - širší uplatnění árí, sborů minimálně, typ sólistiscké opery, instrumentace konkrétnější - větší barevnost na základě dramatických představ.
Ostatní díla nedochována nebo jen torza (Návrat Odysseův, Ariadna - viz výše ad.)
Duchovní hudba - pozoruhodná úroveň, srovnatelná s vrcholnou renesancí (vliv G.P.d.Palestrina a nizozemské školy i benátské dvojsborovosti).
Šestihlasá mariánská mše (missa parodia na Gombertův motet, 1610)
Mariánské nešpory
IV. Zakladatel benátské operní školy - první skladatelské školy vůbec. Přispěl k rozkvětu duchovní hudby (byť ještě v pozdně renesančním duchu)

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.4 Vokální formy italského baroka, barokní opera
Komorní kantáta (cantata da camera, latin. cantare = zpívat) - na počátku 17.stol. Skladba pro sólový hlas + basso continuo (= clavicemballo + viola da gamba). Forma variační (na ostinátním base), rondová (se stálým refrénem) ad. V polovině 17.stol. zvláště autoři v Římě (Luigi Rossi, Giacomo Carissimi), v Benátkách (Francesco Cavalli, Giovanni Legrenzi), v Modeně (Alessandro Stradella)
Chrámová kantáta (sólová) (cantáta da chieza /kie/, ital. Cheisa = kostel, církev). Do vhrámové hudby však průnik monodie pomalejší, převládají renesanční moteta. Monodie poprvé v chrámových a duchovních koncertech - autorem Lodovico Grossi da Viadana (viz odd. 5.1.2).
Existence dvou stylů:
Úspěšně kombinoval Orazio Benevoli (+1672) - mše pro vysvěcení dómu v Salcburku (dva vokální osmihlasé sbory, sólisté, šest instrumentálních souborů, varhany).
5.1.4.1 Oratorium
Rozlehlá vokálně instrumentální skladba na biblické nebo duchovní texty, později náměty alegorické. Předchůdcem: laudy (chvalozpěvy) v rámci dřívějších duchovních her. Rozdíly od opery: převaha lyriky nad dramatičností, sbory zastiňují sólové party. Dva jazykové typy:
Giacomo Carissimi /k/ (1605-74) - pro rané oratorium stejný význam jako Monteverdi pro operu. Významný církevní skladatel v Římě, ale rovněž autor barokních kantát s virzuózními party a propracovaným doprovodem. Latinská oratoria na náměty Starého zákona - nejslavnější Jephta /f/ (harmonicky prosté, ale vysoce účinné sbory, výrazné sólové party - často zpěvné recitativy, slavnostní instrumentální sinfonie a ritornely).
Další autoři oratorií: Guiseppe Corsi, Alessandro Stradella (+1682)
5.1.4.2 Opera
Počátkem 17.století - výstavba operních divadel, počátek vrcholného rozkvětu operní tvorby.
5.1.4.2 Řím
Zpočátku centrum (1634-44). Honosná představení. Sborové části madrigalového charakteru, odlišení ariózních částí od recitativů, baletně-taneční scény. Hlavní představitel: Luigi /dž/ Rossi (1598-1653).
5.1.4.2.2 Benátky
Tehdy bohaté obchodní, politické a společenské centrum evropsé úrovně. R.1637 - otevřeno první operní divadlo San Cassiano, r.1700 už 16 scén (bylo napsáno 350 oper od 70 skladatelů). Přístupno všemu lidu. Honosné výpravy, barokní nádhera, skvělá osvětlení, kroje, efekty. Náměty ze starověkých bájí a dějin, ze středověku i exotické.
Charakter: důraz na sólový zpěv - árie a duetta (třídílná forma da capo ABA), sbory v rovnováze se sóly, později potlačeny, taneční výstupy početnější, větší uplatnění orchestru (úvodní sinfonia a různé ritonely, recitativy doprovází cembalo) - umístění před jevištěm. Účinkující většinou od sv. Marka.
Hlavním vzorem Claudio Monteverdi, hlavní představitelé: Francesco Cavalli (+1672), Marc Antonio Cesti (1623-69) - autor okázalé opery Pomo doro pro Vídeň, Giovanni Legrenzi /c/ (1626-90) - kapelník u sv. Marka.
Vliv na celou Evropu.
5.1.4.2.3 Neapol
Koncem 17.stol. navázala na Benátky. Klasický projev vrcholné a pozdní barokní kultury. Ještě větší manýra. Dopad po celé Evropě.
Zázemím: příznačná italská vitalita.
N. opera využila italské instrumentální hudby a rozvinula typ koncertní opery.
Hlavní forma: opera seria (= vážná). Znaky: hýřivé bohatství melodiky, koloraturní árie, prudký a nespoutaný temperament. Těžiště v sólových partiích na úkor ostatních složek. Opakem opera buffa (viz níže).
Bel canto /k/ = krásný zpěv, vyžaduje dokonalou techniku dechu a tvoření legatového tónu, dodnes doména italské pedagogiky.
Alessandro Scarlatti (1660-1725) - rodák z Palerma, žák Carissimiho, v Římě kontakty s Corellim a Hándlem. Dvorním kapelníkem v Neapoli. 100 oper (Mitridate, Tigrane), 200 mší, 700 kantát ad. Hl. přínos:
Další představitelé:
Leonardo Leo (1694-1744), Leonardo Vinci (1690-1730), Niccolo Porpora (1686-1768). Všichni hlavní zřetel na virtuózní koncertní árie.
Giovanni Battista Pergolessi (1710-36)
Tvůrce opery buffa (=komická opera). Nejznámější komická opera o 2 dějstvích Služka paní (La serva padrona) (1733). Z jiných jeho děl slavné Stabat mater pro dva hlasy a orchestr a některá díla instrumentální.
Komické opery (opera buffa) původně prováděny jako vložky o přestávkách mezi dějstvími vážných oper (opera seria), které v budoucnu začaly co do obliby překonávat (příčiny pozdějších neúspěchů některých skladatelů opera seria, např. G.F.Hándla, J.Myslivečka aj.).
Rozšíření neapolské opery po celé Evropě, např. Němec Johann Adolf Hasse (1694-1783). Slavný libretista Pietro Metastasio (1698-1782). Úspěšné převedení do oratorií (A.Scarlatti, L.Leo). V chrámové hudbě A.Scarlatti aFrancesco Durante (1684-1755).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.5 Baroko ve Francii
Za krále Ludvíka XIII. - ballets de cour /kúr/ = dvorní balet. Vliv římských a benátských oper (Rossi, Cavalli), ale i těžiště dramatu ve francouzské opeře - baletní části.
5.1.5.1 Jean Baptiste de Lully /žán, lyly/(Giovanní Battista Lully) (1632-87)
Rodák z Florencie, ve Francii od 14.let. Králův oblíbenec, dvorní skladatel. Kapelník čtyřiadvacetičlenného královského orchestru (Grande bande) a komorní skupiny (do šestnácti členů, Petite bande). Inspektro královské instrumentální hudby, neomezený pán v Akademii. Smrtelně zraněn při dirigování.
Drobné komedie, balety a pastorale na Moliérovy a další texty.
Slavnosti Amorovy a Bakchovy - typická francouzská pastorální hra. Z nejznámějších oper: Acis a Galathea, Armide ed Renoud (1686).
Typ lullyovské opery (rozdíly od italské):
5.1.5.2 Marc Antonie Charpentier /k,antoán,šarpantié/ (+1704)
Pozoruhodný skladatel zvláště chrámové tvorby (slavné Te Deum). Žák Carissimiho, kapelník jezuitského chrámu v Paříži.
5.1.5.3 Jean Philipp Rameau /ó/ (1683-1764)
Největší představitel francouzské hudby 18.století. Studia v Itálii, varhaníkem např. vAvignonu /ň/, Lyonu a zvláště v Clermontu. Clavicemballista, hudební teoretik, přední operní skladatel. V opeře hlavní představitel tohoto žánru po Lullym (Castor et Polux, 1737).
Odklon od monumentálního baroka k poetickému rokoku a zárodkům klasicismu. Většina dramatických děl na rozmezí mezi operou a baletem. (viz dále odd.5.1.8.5.3)

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.6 Baroko v Německu a Rakousku
Složitější situace. Vliv italské opery. Nejvíce Vídeň - za vlády Ferdinanda III. A Leopolda I. - dal popud k stálé operní scéně, na níž působil Antonio Bertali (1605-69), Marc Antonio Cesti (1623-69), Rakušan Johan Heinrich Schmeltzer (1623-80) - český rodák, skladatel u olomouckého biskupa v Kroměříži.
Vlastní počástky německé opery - Heinrich Schútz /šic/ (1585-1672) - autor první významné německé opery Dafné (hudba nedochována) (dále o něm viz odd.5.1.6.2).
Nejvýznamnějším centrem - Hamburk (syntéza německých, italských, francouzských a anglických prvků.
5.1.6.1 Jih
Chrámová hudba hlavně v Mnichově, Salcburku, Vídni, ale i u nás (J.H.Schmeltzer, Heinrich Ignáz Franz Biber (1644-1704) - oba v Kroměříži).
Johann Joseph Fux (1660-1741) - císařský dvorní kapelník ve Vídni za Karla VI., vynikající teoretik (slavná učebnice kontrapunktu Gradus ad Parnassum z r. 1725 (viz odd.5.1.12). Učitel J.D.Zelenky. Opery benátského vzoru, spíše oratorního stylu - nejslavnější Costanza e fortezza (Vytrvalost a statečnost) provedena v Praze při korunovaci císaře Karla VI. Za českého krále r.1723 (viz odd.5.1.11).
5.1.6.2. Sever
Velký vliv protestantismu
Michael Praetorius (1571-1621) - rané baroko (až přes 1 000 dvanáctihlasých skladeb)
Tři velká "S" německého baroka:
Johann Hermann Schein /šajn/ (1568-1630)
Samuel Scheidt /šajt/ (1587-1654) - koncertní kantáty
Henrich Schútz (1585-1672) - nejvýznačnější z nich. Žák G.Gabrieliho.
Z díla:
Žalmy Davidovy - ještě pod vlivem benátské školy
Cantonies sacrae /kré/ (Svaté zpěvy) (1625) - polyfonní motetový sloh s generálním basem
Symphonie sacrae - nové barokní postupy
Vánoční oratorium
V osmdesátých letech napsal troje pašije - podle Lukáše, Jana a Matouše (nejlepší, a capella) - velký vzor pro následovníky (Bach).
5.1.6.3 Georg Philipp Telemann (1681-1767)
Německý varhaník a skladatel, jedna z největších osobností barokní hudby vůbec. Studia práv v Lipsku, přátelství s G.F.Hándlem. Místa působení: Lipsko, Eisenach, Franfurkt, od r. 1721 chrámovým hudebním ředitelem v Hamburku.
Obrovské dílo značného rozsahu: cca 40 oper (např.Pimpione, Trpělivý Sokrates), stovky kantát a motet (značný význam pro evangelickou duchovní hudbu), cca 600 orchestrálních suit, koncertů pro nejrůznější sólové nástroje (např. slavný D dur pro trubku), serenád a komorních skladeb.
Hudební řeč velmi působivá, proti Bachově méně spekulativní, kompozičně spíše jednodušší s větším důrazem na melodiku. Italské a francouzské vlivy. Zasahuje již někdy postbarokní období (prvky rokoka). Ve své době ceněn více než J.S.Bach, potom takřka zapomenut. V posledních desetiletích velká renesance jeho díla.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.7 Baroko v Anglii
Ústup z čelných pozic dobytých v renesanci. Méně významných skladatelů, Purcellův význam však světový.
5.1.7.1 Henry Purcell /persl/ (1658-95)
Skladatel, varhaník a kapelník Westminsterského opatství a angl.král.dvora. Největší osobnost anglické barokní hudby. Spojil italské a francouzské vlivy s anglickou tradicí a vytvořil předpoklady pro barokní slohovou syntézu. Vynikající kontrapunktické mistrovství, bohatá melodika, výrazová síla.
Autor první anglické opery (Dido a Aeneas - zvuková a melodická nádhera) i dalších dramatických děl.
Hudba k scénickým hrám Sen noci svatojánské (The Fairy Queen (1692)) /é,í/, Král Arthur ad.
Ódy (Óda na den sv. Cecilie) a anthemů (viz odd.4.3.10.3).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.8 Orchestrální a komorní formy barokní hudby
Původ: benátské sonáty a canzony. Zdůrazňování koncertantního prvku. Na počátku ale komorní nástrojové skladby.
Dva typy sonát:
5.1.8.1 Nové formy
Triová sonáta - pro dva sólové nástroje podobných výškových možností spojené generálním basem. Vývoj odtud: sonáta pro jeden sólový nástroj
Concerto grosso (poprvé kolem r.1680) - proti orchestrální skupině (= concerto grosso) - sólová skupina (= concertino), většinou dvoje housle a violoncello nebo dva hoboje a fagot pod.). Vývoj odtud: koncert pro jediný sólový nástroj
5.1.8.2 Hudební nástroje v období baroka
Slavné houslařské rodiny: Amati, Stradivari, Guarneri.
Gambové nástroje nahrazeny nástroji houslového typu. Podle houslí v 17.stol. vytvořen altový typ (viola) a tenorový typ (violoncello), kontrabasy uchovávající tvar gambový. První sólové skladby ve sbírce Affetti musicali (1617) (ital.affetto = cit) - autor Biaggio Marini /dž/ (1597-1665) a v díle Salomona Rossiho (cca 1570-1630).
5.1.8.3 Význační představitelé italské instrumentální hudby
5.1.8.3.1 Arcangello Corelli (1650-1713)
Působil v Bologni a Římě, kontakty se Scarlattim, Hándlem. Hudebně všestranný (skladatel, houslista, dirigent).
Dílo:v homofonních částech ušlechtilá zpěvnost, v polyfonních přehledná a ne složitá kontrapunktická sazba. Nástrojově vděčné, 6 opusů vždy po dvanácti skladbách (v nich 48 triových sonát, 12 sólových sonát, slavná variace La Folia d´Espagne /lja, ň/ (folia = oblíbená melodie, původní španělský tanec)
Concerti grossi op.6 (1712) - nejslavnější dílo (např. op.6, č.8) "Vánoční" ad.
5.1.8.3.2 Antonio Vivaldi (1678-1741)
I. Syn houslisty kapely sv.Marka, kněz, ale pro nemoc zbaven kněžských povinností. Houslista v Benátkách (také u sv.Marka), dvorní kapelník v Mantově, dirigent a učitel houslové hry v dívčím útulku v Benátkách. Koncertní cesty po Evropě (Holandsko, Německo, také v Čechách).
II. Melodické a invenční bohatství, velká expresivita. Formu koncertu ustálil do 3 vět (rychle - pomalu - rychle). V conserti grossi spojení homofonního slohu s polyfonním.
III. Celkové dílo není známo, obrovský rozsah:
Cca 40 oper, přes 300 sólových koncertů - pro housle (zasloužil se o rozvoj techniky houslové hry), violoncello, flétnu (různých druhů), hoboj, fagot, trubku ad., 60 sinfonií, 90 sonát a trií, 3 oratoria, 40 světských sólových kantát, církevní skladby, concerti grossi ad.
Nejslavnější koncertní sbírky:
Léstro armonico (1710) (Harmonické vnuknutí, vcítění), později označ. Op.3// Cimento dell armonia a dell´invenzione /č,c/ (1720) (Zkoušky harmonie a skladby), pozd. Označ. Op.8. V ní slavný cyklus programních houslových koncertů Čtvero ročních dob.
IV. Největší osobnost italské barokní hudby. Vedle Rameaua, Hándla a Bacha dovršitel barokního slohu.
5.1.8.3.3 Další skladatelé
Alessandro Stradella (1644-82) - přesné rozlišení chrámové a komorní sonáty, autor nejstaršího známého concerta grossa
Giovanni Legrenzi (1626-90) - chrámové sonáty
Giovanni Battista Vitali (1644-92) - působil v Bologni a Modeně, zavedl čtyřdílnost v chrámové sonátě
Guiseppe Torelli (1658-1708) - sólové houslové koncerty
Francesco Geminiani (1687-1762) - concerti grossi
Tomaso Vitali (1644-92) - význam pro vývoj sólové houslové sonáty, slavná houslová ciacona, syn G. B. Vitaliho
Guiseppe Tartini (1692-1770) - houslový virtuóz světové pověsti, autor 150 sólových a 50 triových sonát, nejslavnější Sonáta g moll Ďáblův trylek, vynikající houslové koncerty
Tomaso Albinoni (1671-1750) - další ze zakladatelů houslových koncertů, slavné Adagio
5.1.8.3.4 Vliv italské instrumentální hudby v Evropě
Francie
Jean Marie Leciair /er/ (1697-1764)
Německo
Georg Muffat (1653-1704)
Johann Joseph Fux
Georg Philipp Telemann
Anglie
Henry Purcell
Georg Friedrich Hándel
5.1.8.4 Barokní hudba pro klávesové nástroje
Varhany, clavicembalo (ještě v 17.století bylo možno se rozhodnout, který z nich užít pro continuo), clavichord (v domácím prostředí).
5.1.8.4.1 Itálie
5.1.8.4.1.1 Girolamo Frescobaldi (1553-1643)
Nejvýznamnější osobnost raného baroka v oblasti nástrojové hry. Největší varhaník a improvizátor své doby (Bach 17.století). Propojení prvků imitačních, akordických a pasážových. Capriccia, canzony (třídílné náznaky monotématické fugy). Pocházel z Ferrary.
5.1.8.4.1.2 Domenico Scarlatti (1685-1757)
Syn Alessandra S. Působil v Římě, Londýně, Lisabonu, Madridě a Neapoli. 500 klavírních skladeb - esercizi (=studie), později označovány jako sonáty (forma dvoudílná: hlavní téma, dominantou přechod k druhému tématu, náznak krátkého provedení, návrat k hlavnímu tématu - zárodky budoucí sonátové formy). Počátky rokoka.
5.1.8.4.1.3 Další významní autoři:
Bernardo Pasquini /ki/ (1637-1710), Alessandro Scarlatti (1660-1725), Francesco Durante (1684-1755), Benedetto Marcello /č/ (1686-1739).
5.1.8.4.2 Německo - jih
Většinou clavicembalo. Zpěvná melodika. Italské a francouzské vlivy. Jednoduchá struktury.Nejvýznamnější: Johann Jacob Froberger (1616-67) - dvorní varhaník ve Vídni, Johann Pachelbel (1653-1706), Alessandro Poglietti (1683) - dvorní varhaník ve Vídni u císaře Leopolda I.
Skladatelé vycházejí zvláště z okruhu Jana Pieterszona Sweelincka (viz odd.4.3.11.4.2).Varhanní předehry, fantazie a různé parafráze protestantských chorálů (Samuel Scheidt = žák Sweelincka, viz odd. 5.1.6.2).
5.1.8.4.3 Německo - sever
Dietrich Buxtehude (1637-1707) - varhaník v Lúbecku /i,k/. Varhanní preludia, toccaty a fugy, slavná Passacaglia (ryzí barokní styl).
Johann Kuhnau (1660-1722) - předchůdce J.S.Bacha u sv. Tomáše v Lipsku. Klavírní suity, 6 sonát s programním obsahem (biblické příběhy).
5.1.8.4.4 Anglie
Henry Purcell - jeho suity pro klávesové nástroje vzorem G.F.Hándlovi
5.1.8.5 Francouzská clavecinová škola, tzv. galantní styl
Nejvýznamnější francouzští varhaníci: Jean Titelouz /ú/ (1563-1633), Louis - Nicolas Clérambault /o/ (1676-1749)
Velmi silná tradice loutnové hry. Jejich prvky do klávesových nástrojů. Množství melodických ozdob - vznik galantního stylu. (rokoka) - v 30. Letech 18.stol. jako opozice proti baroknímu patosu. Odpovídá přibližně rokoku ve výtvarném umění. Soustředění na ozdoby převažuje nad výstavbou velkých ploch. Odmítnutí kontrapunktu (viz také odd.5.2.1).
5.1.8.5.1 Jean Champion de Chamboniéres /š, ije/ (1602-71)
Zakladatel tzv. francouzské clavecinové školy, první clavecinista na dvoře Ludvíka XIV. Cyklus Pléces de clavecin /pjés/.
Clavecin /vsén/ = francouzské označení pro cembalo a raný typ klavíru
5.1.8.5.2 Francois Couperin le Grand /kuprén/ (veliký) (1668-1733)
Žák Championův, později jeho nástupcem u Ludvíka XIV. A XV.
Pléces de clavecin - epochální dílo, mistrovská klavírní sazba, suity (ordres) s programními názvy, tance a další díla.
4 knihy: 27 suit s cca 220 klavírními kusy. Obvyklé suitové schéma:
Cauperin komponoval i díla pro komorní soubory a orchestry (Národy, Královské koncerty ad.). Největší mistr francouzských clavecinistů, jedna z největších postav baroka. Vliv na budoucí generace (Bacha, impresionisty a skladatele 20.stol.)
5.1.8.5.3 Jean Phillippe Rameau (viz odd.5.1.5.3)
V této oblasti dovršitel Couperinova umění. Hlavní sbírka Piéces de clavecin - už stylově odlišný charakter směřující od rokoka ke klasicismu.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.9 Barokní slohová syntéza
5.1.9.1 Georg Friedrich Hándel
* 23.2.1685 Halle, + 14.4.1759 London
I. Syn lékaře. Studia v Halle (práva, potom hudba). Cembalistou v opeře v Hamburku (zde počátky operní tvorby). Od roku 1707 rozsáhlé studijní cesty v Itálii (kontakty s Corellim, Scarlattim, poznání benátské a neapolské operní školy). Po krátkém působení u hannoverského dvora do Londýna, od r. 1712 tam natrvalo. Považován za anglického národního skladatele. Navíc operním ředitelem a podnikatelem, po neúspěchu významným pořadatelem oratorních koncertů. R. 1751 oslepl.
II. Jedinečný syntetický zjev: německá schopnost dokonalé tématické práce + italská zpěvnost + francouzské podněty + anglický styl založený H.Purcellem + vlivy madrigalové techniky (Gallus, Carissimi).Velkorysá až slavnostní propracovaná melodika a kompoziční výstavba. (Viz dále v odd. III u jednotl. Žánrů).
III. Opery - méně významné, i když zajímavé. Ovlivněn benátskou a neapolskou školou (bohatá zpěvnost), rovněž vlivy lullyovské a Purcellovy. Neobyčejná zpěvnost árií, výraznost recitativů, formální velkorysost. Neúspěch způsoben určitou konzervativností a statičností, velkou závislostí na opeře seria.Nejznámější opery: Rinaldo (1711), Ottone (1722), Glulio Cesare (1723), Tamerlano (1724), Rodelinda (1725), Alcina (1735). Serse (Xerxes) (1738) - slavné Largo
Oratoria - věnoval se jim po krachu v operním podnikání s obrovským úspěchem a slávou celý život. Největší mistr této formy. Široce založené skladby s bohatým orchestrálním doprovodem, virtuózními áriemi a mohutnými polyfonickými sbory. Nový sborový sloh velké výrazové síly, slavnostního lesku a monumentality. Celkem 22 oratorií na náboženské texty, nejznámější:
Další vokální díla - sólové kantáty, barokní dueta, dvě Te Deum (Utrechtské a Dettingenské), Óda na den sv. Cecilie, Alexandrův svátek, athemy ad.
Instrumentální a orchestrální tvorba - rozsahem menší, ale velmi významná
Koncerty pro sólové nástroje - 3 hobojové, 18 varhanních
Concerti Grossi - 6 op.3 (1716-30), 12 op.6 (1739: proti Corellimu více propracované, homogennější, concertino potlačeno)
Koncerty pro 2 sbory (orch.soubory s výraznými dechy a smyčc.nástroji).
Ouvertury, suity ad.
Vodní hudba - 3 suity určené k provozování v přírodě, na lodích (mnoho historek kolem vzniku), poprvé provedeno v letech 1715-17
Hudba k ohňostroji (1749) a další díla
Početné komorní dílo: sonáty pro sólové nástroje s doprovodem, triové sonáty, suity a tance pro klávesové nástroje ad.
IV. Vrcholný zjev pozdního baroka. Kosmopolitní a syntetická skladatelská osobnost (viz konkrétně II.) Jeho dílo = vrchol lidského ducha a lidské kultury.
5.1.9.2 Johann Sebastian Bach
* 21.3.1685 Eisenach, + 28.7.1750 Leipzig
I. Už od mládí velké hudební nadání. V 15 letech sopranistou sboru Michalské školy v Lúneburgu, v 18 letech houslistou ve službách prince ve Výmaru. V letech 1703-07 varhaníkem v Arnstadtu (cesta pěšky do Lúbecku, kde osobně poznal varhanní umění D.Buxtehudeho). 1708-17 Výmar (dvorní varhaník, komorní hudebník a koncertní mistr). 1717-23 Kothen (dvorní kapelník), od roku 1723 Lipsko - kantorem školy u sv. Tomáše (nástupce po J.Kuhnauovi v chrámu sv. Tomáše). Rok před smrtí oslepl. Otec 20 dětí, čtyři z nich vynikající skladatelé (viz odd.5.1.10).
II. Rekapitulace a vrcholná syntéza předcházejícího spojení vývoje německé, italské i francouzské hudby. Jedinečná syntéza horizontálního a vertikálního principu (polyfonie vychází z melodicko-harmonického dualismu, ne z melodické linearity jako Palestrinova). Prozatím nepřekonané kontrapunktické mistrovství. Dovršení vývoje protestantské hudby (podobně jako v díle Palestrinově vývoje katolické hudby). (Viz dále odd. III u jednotl. Žánrů)
III. Varhanní tvorba - J.S.Bach = skladatel nejdokonalejších děl tehdejší doby + nedostižný virtuóz a improvizátor. Navázal na Sweelicka, Frescobaldiho, Frobergera, Pachelbela a Buxtehudeho.
Chorálové předehry (cca 100) - úchvatné melodické invence vycházející z ducha protestantského chorálu. 19 velkých a 8 malých preludií a fug
Fantazie a fugy, toccaty a fugy (nejslavnější Toccata a fuga d moll BWV 565), velká preludia a fugy (nejvýznamnější Es dur BWV 552 a h moll BWV 544 z posledního období)
6 trijhlasých varhanních sonát
Passacaglia c moll s dvojitou fugou BWV 582 - asi nejlepší Bachovo varhanní dílo s obrovským stavebním a variačním mistrovstvím
Klavírní tvorba - stejný význam jako varhanní
Temperovaný klavír (Das wohltemperierte Clavier) BWV 846-893-dvě řady po 24 preludiích a dugách (ve všech durových a mollových tóninách v chromatickém postupu) z let 1722 (I.díl) a 1744 (II.) Nazýván Starý zákon klavírní hry. Potvrzení existence nové tonální soustavy na základě temperovaného ladění - teoreticky temperování zdůvodnil Andreas Werkmeister (1645-1706).
Dvojhlasé a tříhlasé invence BWV 772-801 (1720-23) - prostší, melodickou nápadivostí překonávají pouhý didaktický význam, tříhlasé nazývány také sinfonie
Chromatická fantazie a fuga d moll BWV 903 (1720-30) - dokonalé využití vyspělé klavírní techniky
Italský koncert BWV 971 (cca 1742) - sólové dílo bez doprovodu, formou přechod ke klasické sonátě
Další skladby: 6 německých, 6 anglických, 6 francouzských suit, Capriccio na odjezd milovaného bratra (pokus o programní skladbu ve stylu Kuhnauově) a další
Goldbergovy variace - viz níže
Komorní tvorba
Sonáty pro housle a klavír (6) BWV 1014-19 (cca 1720) - použití techniky triové sonáty (druhý hlas v pravé ruce cembalového paru
Sonáty a partity pro sólové housle BWV 1001-06 (1720) - vrcholné dílo, technicky nesmírně náročné svou polyfonní fakturou (slavná Ciacona z Partity č.2 d moll)
Suity pro sólové violoncello (6) BWV 1007-12 (1720) - adekvátní houslovým sonátám a partitám. Umělecky poprvé realizovány až ve 20.století Pablo Casalsem
Sonáty pro flétnu a cembalo (3) (1720), pro violu da gamba a cembalo (3) a další
Koncertní a další instrumentální (orchestrální) tvorba
Suity (ouvertury) pro orchestr (4, C,h,D,D) BWV 1066-69 (1721-36) - každá uvedená ouverturou francouzského typu (odtut jejich jiný název Ouvertury). Slavná zvláště č.2 (pro sólovou flétnu, závěrečná Badinerie) a č.3 (2.věta - Air)
Koncerty pro různé nástroje - často úpravy děl jiných skladatelů (Vivaldi, Marcello, Telemann), ovšem v osobitém Bachově zpracování:
Koncerty pro klavír - celkem 16 3 koncerty pro 2, pro 3 a jeden pro 4 klavíry (úprava Vivaldiho koncertu pro 4 housle z op.3)
Koncerty pro housle E dur, a moll a slavný pro dvoje housle d moll BWV 1041-43 (cca 1720)
Braniborské koncerty (6) BWV 1046-51 (před r.1721) - vrchol barokní koncertantní literatury. Concerti grossi (č.3 a 6 nemají concertino) věnovány r.1721 markraběti braniborskému Christianu Ludwigovi. Velmi náročné sólové party (v č.2 vysoká trubka, v č.5 koncertantní cembalo).
Skladby vokálně-instrumentální - syntéza starých a nových forem tohoto žánru. Významný inspirační zdroj v protestantském chorálu. Většina děl komponována pro potřebu protestantské bohoslužby
Duchovní kantáty (z let 1723-45) - dochováno přes 200 kantát z pěti kompletních cyklů, komponováno pro každou neděli a konkrétní církevnísvátek. Dovršení dosavadního vývoje protestantské chrámové hudby.
Světské kantáty (Svatební, Kávová, Phoebus a Pan, Spokojený Aeolus, Herkules na rozcestí) - dramatičnost, humor, vtip.
Oratoria - vlastně cykly kantát, nejslavnější Vánoční oratorium BWV 248 (1734-35), podobné Velikonoční oratorium BWV 249 (1725).
Pašije - do liturgického textu vkládány duchovní úvahy novějšího data.
Matoušovy pašije BWV 244 (1731) - gigantické dílo, dva smíšené sbory, chlapecký sbor, dvousborový orchestr, tenorová postava evangelisty, basový part Ježíše. Epicko-meditační styl.
Janovy pašije BWV 245 (1723) - rovněž velké dílo, byť ne takového rozsahu.
Mše - Velká mše h moll (Hohe Messe) BWV 232 (1733-50) - největší mešní dílo světové literatury. Monumentální styl přerůstající liturgický rámec. 4 sóla, sbor, orchestr (m.j. 3 trubky), varhany. Věnováno saskému katolickému dvoru v Drážďanech.
Řada dalších děl (slavné Magnificat)
Moteta - Moteta (6) BWV 225-30 (1726-34) - monumentální cyklus (možno provádět s continuem) pro smíšený (chlapecký) sbor.
Tři vrcholná díla - z posledního desetiletí Bachova života. Vrcholné kontrapunktické mistrovství a stavebná schopnost.
Goldbergovy variace (Aria mit Veránderungen) BWV 988 (1742) pro klavír - rozsáhlá passacaglia s 30 složitými obměnami v nejrůznějších formách. Bach komponoval pro svého žáka J.G.Goldberga.
Hudební obětina (Musikalisches Opfer) BWV 1079 (1747) - téma, které skladateli zadal pruský král FriedrichII., zpracováno do 8 kánonů, 3 fug, volné fantazie a triové sonáty.
Umění fugy (Die Kunst der Fuge) BWV 1080 (1749-50) - poslední dílo, nedokončené. Demonstrace všech možností fugové práce na jedno vlastní téma (15 fug od nejjednodušších po nejsložitější, 4 kánony). Ojedinělý, nepřekonaný vrchol cyklické kontrapunktické skladby. Komponováno na 4 osnovách, instrumentální obsazení neurčeno (provádí se v s uboru nebo na varhanách).
IV. J.S.Bach = jeden z největších géniů evropské hudby, dovršitel evropského hudebního baroka. S německou důkladností shrnul veškerý dosavadní vývoj evropského hudebního myšlení a naznačil cesty do budoucna. Nepřekonatelné nadčasové umělecké hodnoty. BWV (Bach-Werke-Verzeichnis) = Tématicko-systematický katalog Bachova díla, vydal r.1950 W.Schmieder.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.10 Bachovi synové
Z dvaceti dětí přežilo pět synů a čtyři dcery. Čtyři synové vynikajícími hudebníky a skladateli:
Wilhelm Friedemann Bach (1710-84) - působil v Drážďanech a Halle (nazývaný "hallský" Bach). Svým uměleckým charakterem nejblíže otci.
Carl Philipp Emanuel Bach (1714-88) - působil v Berlíně na dvoře Friedricha II. A v Hamburku (chrámový kapelník) (nazývaný "berlínský! Nebo !hamburský! Bach). Jeden z nejvýznamnějších představitelů vídeňského klasicismu. Cca 200 klavírních (cembalových) sonát, triové sonáty, mnoho klavírních a dalších instrumentálních koncertů, třívěté sinfonie (např.6 !Hamburských" pro smyčce a cembalo, sinfonie pro dva orchestry).
Johann Christoph Bach (1732-95) - (nazývaný "Búckenburský")
Johann Christian Bach (1735-82) - působil jako varhaník v Miláně a jako dirigent, skladatel a klavírista v Londýně (nazýván "milánský" nebo "londýnský" Bach). Vynikající melodik, nejméně pod vlivem otce, považován za přímého předchůdce W.A.Mozarta.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

5.1.11 Baroko v našich zemích
Průnik jjiž počátkem 17.století (důkazem knihovny a sbírky v Praze, Brně, Kroměříži, Českém Krumlově aj.). po třicetileté válce odstranění opoždění za světovým vývojem.
Hlavní centra hudební kultury:
Chrámová hudba (chrámové kůry = hlavní nositelé hudebního života v širokých vrstvách obyvatelstva)
  • Šlechtické kapely - kapela olomouckých biskupů, zvláště Karla Lichtensteina-Kastelhorna (působil v letech 1664-95) v kroměříži (větší než císařská ve Vídni), Schwarzenberská v Českém Krumlově, Lobkovická v Roudnici, hraběte Šporka v Kuksu, Questenberská v Jaroměřicích aj. Opera poprvé v Čechách r. 1627 při příležitosti korunovace císaře Ferdinanda II. Evropský význam však provedení opery Costanza e fortezza J.J.Fuxw r.1723- viz odd.5.1.6.1
    • Uvádění oper i na venkovských šlechtických sídlech (Jaroměřice, Vyškov, Kuks), stálá operní představení v Praze. Velký význam jezuitského řádu pro rozvoj hudby (sepolcra = malá velikonoční oratoria, školská dramata ad.).
    5.1.11.1 Období raného baroka (1625-70)
    5.1.11.1.1 Adam Václav Michna z Otradovic (1600-76)
    Varhaník, skladatel a básník v Jindřichově Hradci. Význam jako v Německu H.Schútz. Jeho texty významnou literární hodnotu. Dvě sbírky písní Česká mariánská muzika (1647, v ní koleda Chtíc, aby spal, která zlidověla), Svatoroční muzika (1661), většinou čtyřhlas, ale způsob interpretace neurčen.
    Loutna česká (1653) - velmi oblíbená sbírka písní, dvouhlasé skladby s doprovodem
    Sacra et litaniae (1654) - sbírka obsahuje 5 mší, Requiem, dvoje litanie
    Svatováclavská mše (Missa sancti Venceslai) - nejvyspělejší ze všech Michnových skladeb (6 sólistů, šestihlasý sbor, orchestr s continuem)
    Magnificat - rovněž vynikající a vrcholné dílo
    5.1.11.2 Období středního baroka (1665-1710)
    5.1.11.2.1 Pavel Josef Vejvanovský (1640-93)
    Rodiště asi Hukvaldy, jezuitská kolej v Opavě, Kroměřížský polní a dvorní trubač na dvoře olomouckého biskupa v Kro ěříži Lichtensteina-Kastelkorna, ředitel kůru u sv.Mořice tamtéž. Jeho dílo je vesměs dochováno v kroměřížském archívu na zámku i v dalších knihovnách a sbírkách (Brno aj.)
    Duchovní skladby, mše, nešpory, litanie. Proslulé jsou však jeho světské skladby (sonáty, serenády, baletti - většinou se sólovými trubkami) - navázal na I.F.Bibera, vliv italských skladatelů, ale i moravského lidového zázemí. Faktura jednoduchá, průhledná, melodická invence působivá.
    5.1.11.2.2 Jiní představitelé tohoto období působící v Čechách a ba Moravě:
    Joannes Pecelius (1639-94), Ferdinand Artopaenus (1651-1721 - působil m.j. u sv.Jakuba v Praze), Heinrich Ignáz Franz Biber (1644-1704) ad.
    5.1.11.3 Období vrcholného baroka (1705-45)
    5.1.11.3.1 Jan Dismad Zelenka (1679-1745)
    I. Syn učitele z Louňovic pod Blaníkem, jezuitská kolej v Praze, žák vídeňského J.J.Fuxe, vynikající kontrabasista. Většinu života ve službách saského kurfiřta v Drážďanech (dirigent, později kontrabasista, nakonec dvorním skladatelem pro katolickou hudbu).
    II. Skvělé kontrapunktické skladby (vlivy severoněmeckých kontrapunktiků), stavebná jistota, monumentalita, melodická vynalézavost.
    III. Dílo bylo katalogově zpracováno na základě drážďanského archivu: ve světěje stále známější než u nás.
    Sonáty pro hoboj, fagot, triové sonáty,
    Sinfonia concertante pro housle, violoncello, hoboj, fagot a orchestr, Ouvertura F dur, jezdecké fanfáry a velké množství drobných děl.
    Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou statečností (1723) - alegorická hra o sv.Václavovi provozovaná hostující saskou kapelou v Praze na počest nového českého krále Karla IV.
    Řada mší, několik Requiem, několik Magnificat, Lamentace proroka Jeremiáše ad.
    IV. Jeden z nejvýznamnějších představitelů vrcholného baroka v evropském měřítku.
    5.1.11.3.2 Bohuslav Matěj Černohorský (1684-1742)
    I. Pochází z Nymburka, minoritou u sv. Jakuba v Praze. Působí střídavě v Praze a Itálii (Padova, Assisi) - tam z důvodu majetkových sporů s církví v Čechách v posledním desetiletí zůstal trvale. Hlavní představitel tehdejšího hudebního života, významný varhaník, pedagog a organizátor.
    II.+III. Dílo se zachovalo jen v omezené množství (většinou shořelo při požáru), ale každý titul jedinečný. Strhující monumentalita a polyfonní mistrovství. Varhanní fugy a toccaty, vokálně instrumentální moteta, např. Laudetur Jesus Christis (Pochválen buď, Ježíš Kristus, třídílné velkorysé dílo vystavěné formou fugy), Quem lapidaverunt (..kterého kamenovali), Quare Domine irasceris (Proč, Pane, se hněváš)
    IV. Vedle Zelenky hlavní český reprezentant vrcholného evropského baroka. Vliv na celou generaci českých skladatelů.
    5.1.11.3.3 Další skladatelé tohoto období
    Šimon Brixi (1693-1735) - otec F.X.Brixiho (viz odd.5.2.7.1.1), vynikající chrámové skladby, vliv české lidové hudby.
    Vánoční offertorium (na český text s citátem Narodil se Kristus Pán, tzv. Tříkrálové offertorium (rovněž v češtině), Magnificat (slavnostní jas), vokálně instrumentální hudba k lodním slavnostem k svatořečení Jana Nepomuckého.
    Česlav Vaňura (1695-1736) - nástupce a pravděpodobně žák B.M.Černohorského v minoritním klášteře u sv.Jakuba. Chrámová tvorba.
    5.1.11.4 Představitelé tzv. Černohorské školy (pozdní český barok) (1730-80)
    5.1.11.4.1 Josef Ferdinand Norbert Seger (1716-82)
    Významný varhanní virtuóz v několika pražských kostelích, pedagog. Vynikající varhanní preludia a fugy (moderní snahy o zjednodušení výrazu někdy blízkému až periodicitě, při zachování dokonalého kontrapunktického mistrovství.
    5.1.11.4.2 Jan Zach (1699-1773)
    Vynikající varhanní, komorní a chrámové (Requiem c moll) skladby. Působil v Mohuči.
    5.1.11.4.3 František Ignác Tůma (1704-74)
    Rodák z Kostelce nad Orlicí, varhanní a orchestrální skladby vzácné stylové čistoty, většinou již raně klasického charakteru (Stabat mater, Requiem, Partita pro smyčce a continuo d moll ad.).
    Josef Antonín Sehling (+1756), František Václav Habermann (1706-83)
    5.1.11.5 Skladatelé mimo centra
    Působili na různých zámcích a venkovských kostelích.
    5.1.11.5.1 František Václav Míča (1694-1744)
    Kapelník, tenorista, hudební organizátor a hraběcí komorník na Questenberském panství v Jaroměřicích nad Rokytnou.
    Původ Jaroměřic na Moravě (L´origine di Jaromeritz in Moravia) (1730) opera v italském styluSinfonia in Re - v 1.větě již sonátová forma (!) - autorství však velmi pochybné (zřejmě jeho syn František Adam Míča ?).
    5.1.11.3 Další přínosy tohoto období
    Rozkvět reprodukčního umění (houslista H.I.Biber, varhaník J.F.Seger, ale i vynikající diletanti, např. Jan Adam z Questenberku).
    Vznik řady kancionálů vynikající úrovně chrámového zpěvu - z evangelických Kancionál Komenského (Amsterdam 1659), z katolických známý kancionál jezuity Matěje Václava Šteyra. V 18.století velmi oblíben kancionál Josefa Božana Slavíček rajský
    Vznik řady lidových písní - známé dodnes. Barok prostým lidem bližší než renesance. Vlivy chrámové hudby, proto v písních převaha durových tónin, rytmická pravidelnost a periodicita. Na Moravě vlivy východní (složitější harmonie, církevní tóniny).

    DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY

    5.1.12 Hudební teorie a život v baroku
    Pokrok v hudební teorii: místo církevních moderní tóniny dur a moll, přijetí temperovaného ladění, dnešní notace
    Jihann Joseph Fux (viz odd.5.1.5.1): Gradus ad Parnassum (1725) - nejvýznamnější učebnice generálního basu, harmonie a kontrapunktu, platné až do 19.století.
    Johann Mattheson (1681-1764): Der vollkommene Capellmeister (dokonalý kapelník) (1739) - rozpracování afektové teorie, kterou ovlivnil dobovou hudební tvorbu a myšlení (hudba = specifický druh rétoriky), stručná nauka o skladbě.
    Pokus o hudební časopis - Critica Musica (1722)
    René Descartes (viz odd.5.1) - spisy také hudební: k akustice (Compendium musicae, 1618) a estetice (spisy o hudebních vášních - podpora afektové teorie)
    Charles Batteux /tó/ (1713-80) - k afektové teorii
    Provozování hudby v chrámech, na zámcích, ve městech i domácnostech
    Zvláštní skupiny odborníků i vyspělejších diletantů a mecenášů - v Itálii Accademia, v Anglii Consort, v Německu Collegium musicum.
    Duchovní koncerts, operní představení, rozkvět pěveckého umění (bel canto).
    Vznik konzervatoří (nejprve v Itálii z neapolských staročinců - v polovině 17.století). Již novodobé hudební nástroje.

    Copyright 1994-2024 © Luděk Šorm