4.1.2. Gregoriánský chorál
Mylně považován za reformační dílo významného papeže Řehoře Velikého (590-604), který v době redakce už nežil. Přesnější termín: novořímský chorál.
Jednohlasý liturgický (bohoslužebný) zpěv římsko-katolické církve, který do konce 1.tisíciletí vytlačil všechny ostatní typy západokřesťanského zpěvu.
4.1.2.1 Zpěvní druhy gregoriánského chorálu (podle liturgické funkce)
Mše - hlavní křesťanský obřad (jednotlivé části viz. odd.4.1.2.2
Officium - (tzv.hodinky) - cyklus 8 obřadů rozvržených na jednotlivé hodiny dne (týkalo se kněží, např. nešpory = večerní hodinky)
Lekce a orace - nejjednodušší formy bohoslužebného čtení (latin. lectio /c/ = čtení) a motliteb (latin. oratio= motlitba) zařazených ve mších i hodinkách
Texty liturgické a tedy i chorální měly buď platnost celý rok - tzv.ordinarium (latin. ordinarius = pravidelný), nebo se měnily podle církevních období a svátků - tzv. proprium (latn. Proprius = zvláštní).Provozovací praxe: zpěv antifonální a responsoriální (postupně nabývá převahy) (viz.odd.3.3)
4.1.2.2. Části mše
4.1.2.2.1 Zpěvy mešního propria (proměnlivé, jsou strarší a hudebně bohatší
Introit - vstupní zpěv
Graduale - v první třetině po čtení bible
Alleluja - radostný zpěv (koloratura) následující po graduale
Tractus /k/ - ve smuteční mši (Requiem) a v době postní nahrazuje Alleluja, velká starobylost
Offertorium - zahajovalo střední část (obětování)
Communio - určeno k sv. přijímání
4.1.2.2.2 Zpěvy mešního ordinaria (neměnné):
Kyrie (Kyrie elelson = Pane, smiluj se) - krátká prosbba ve stylu litanie, následuje hned po části Introit
Gloria (Gloria in exscelsis Deo = Sláva na výsostech Bohu) - delší oslavný text ve stylu žalmu
Credo /k/ (Credo in unum Deum = Věřím v jednoho Boha) - vyznání víry, před koncem první třetiny
Sanctus /k/ (=Svatý) - krátký oslavný text před proměňováním
Benedictus /k/ (=Požehnaný) - jako samostatná část se oddělilo od Sanctu v době vícehlasu
Agnus Dei (= Beránku boží) - prosba předcházející Communio (sv.přijímání)
4.1.2.2.3 Typy zpěvníků
Antifonář = zahrnuje mešní proprium a ordinarium a officium
Graduál = obsahuje pouze proprium a ordinárium
Misál = obsahuje části mše zpívané pouze knězem
4.1.2.3 Hudební řeč
Čistá melodie, ryze vokální a jednoholasá, osvobozená od pravidelného rytmu a vylučující jakýkoliv novodobý harmonický doprovod. Dvě formy:
- Accentus /kc/ (=liturgický recitativ) - způsob chorálního čtení modlitby, každá slabika má svou notu
- concentus /k/ (=volná gregoriánská melodika)
3 základní styly:
- styl sylabický = jedna slabika textu soijena jediným tónem melodie
- styl melismatický = jedna slabika textu zdobena kratšími či delšími skupinkami tónů (převládá)
- styl neumatický ´převaha kratších skupin tónů (2-4 tóny) nad jednotlivými slabikami
POKRAČOVÁNÍ TEXTU
4.1.3. Další druhy chorálních kompozic
4.1.3.1 Hymny
Latinské strofické písně s veršovaným textem. Zpívány sborově. Objevují se už ve 4.století. Svým dalším svébytným vývojem byly protikladem gregoriánského chorálu.
Nové kompozice - zvláště tropy a sekvence - se objevují v tzv. karolínské době, kolem roku 800 v období kulturní aktivity na dvoře Karla I. Velikého (747-814).
4.1.3.2. Tropy
Hudební, textové nebo hudebně-textové vsuvky do gregoriánských zpěvů. Původně melodické koloratury vkládané do zpěvu, např. Alleluja, později sylabicky podloženy novým textem - tím ústup příznačné gregoriánské melismatiky.
4.1.3.3 Sekvence
Vznikly sylabickým otextováním dlouhých melismat nad poslední slabikou zpěvu Alleluja, v podstatě tedy druh tropů. Prvním známým autorem - Notker Balbulus (cca 840-912) - mnich benediktinského kláštera Sankt Gallen. Velká obliba a rozšíření.
Novou kodifikaci provedl ekumenický koncil v Tridentu r. 1545-63. Zůstaly pouze tyto sekvence (v budoucnu stále nově zpracovávány i největšími skladateli):
Victimae paschall laudes (na velikonoce)
Veni sanctespiritus (na letnice)
Lauda Sion salvatore (na svátek Božího těla)
Dies irae (část smuteční mše Requiem, zařazená místo Creda)
Stabat mater (původně na svátek Sedmibolestné P. Marie, byla sem přiřazena až v r.1727).
4.1.3.4 Duchovní písně a hry
Liturgická hudba postupně v rukách vyškolených zpěváků, proto v neškolených vrstvách vznik jednudušších písní.
Tzv. kyriamina - zhudebnění liturgické evokace Kyrie eleison (tak vznikla i první známá česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, pocházející z 10.-11.stol., viz odd.4.2.6.1).
Z nich vznik složitějších útvarů (nejstarší písně německé, např. Christus ist erstanden, nebo novější polská Bogurodzica).
Ve Španělsku tzv. cantigas /k/, v Itálii laudi (svěží invenčně i textově).
Duchovní hry - latinsky zpracované biblické scény (kněží a studenti). Původně z tropů gregoriánského zpěvu 9.století, později užití choorálu jako zpívaného dramatického dialogu. Zvláště známé - pašije (o utrpení Ježíše Krista), plankty (nářky P. Marie).
DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY
4.1.5 Středověká hudební teorie
Vycházela určitým způsobem z řeckých tetrachordů, ale stavěla je zdola.
8 tzv. církévních tónin ("módů") v rozsahu mužského hlasu A-g:
- 4 základní sedmitónové stupnice původní (autentické): od základních tónů D (dórská), E (frygická), F (lydická), G (mixolydická)
- 4 stupnice z nich odvozené (plagální) o kvartu níže, tedy začínající tóny A (hypodórská), H (hypofrygická), C (hypolydická), D (hypomixolydická)
Teprve v době renesance přibyla tónina aiolská (a - a, dnešní mollová) a ionská (c - c, dnešní durová).
Severinus Boethius (cca 480-524) - jeden z největších učenců raného středověku (5 knih De institutione musica). Zdůraznění prvenství teorie před praxí. Rozděluje hudbu na vokální, instrumentální a na hudbu sfér.
4.1.6 Počátky středověké notace
Tzv. neumy - různé znaky k zapisování not. Původní systém čárek a teček nad textem označující pouze směr pohybu melodie v jednotlivých skupinkách tónů, ne tóny samotné. Intonačně i rytmicky nepřesné, ale sloužily i k dirigování (cheironomie = způsob dirigování rukou a prsty ukazující směr pohybu melodie, původ už ve starém Egyptě, vliv právě na vznik těchto neum) (viz dále odd. 4.2.1.3)
4.1.7 Středověká estetika
Zakladatelem sv. Augustin (354-430) - nejvýznamnější filozof raného křesťanství. Hl. úkol hudby: oslava Boha. Považována spíš za vědu než za umění (byla jedním ze svobodných učení).
